Své naděje jsem vkládal do děti, ale ty snědly snídani ,aniž by mi cokoli řekly.

Když jsem odjížděl do práce, cítil jsem se opuštěný a nedoceněný.

Ale jakmile jsem vstoupil do kanceláře, tak mi sekretářka poprála vše nejlepší a hned jsem se cítil lépe - alespoň někdo si na mě vzpomněl.

Pracoval jsem do dvou odpoledne, když se otevřely dveře a moje sekretářka se zeptala:
"Dnes je tak hezky den, vy máte narozeniny... Nepůjdeme na oběd?"

Ochotně jsem souhlasil, neboť to byla nejmilejší věc, kterou jsem slyšel od rána. Šli jsme do skvěle restaurace, najedli se a v příjemné atmosféře vypili skleničku vína. Když jsme se vraceli, tak se sekretářka zeptala:
"Musíme se vracet do kanceláře? Dnes je tak krásné!" "Nemusíme se vlastně vůbec vracet."
"Nezajdeme ke mne?"

Souhlasil jsem. U ní doma jsme si dali sklenku koňaku, dobře si popovídali a má sekretářka v nejlepším navrhla:
"Máte něco proti tomu, abych se šla do ložnice převléci do něčeho pohodlnějšího?"
"Jen běžte!" Moc rád jsem souhlasil. Odešla do ložnice a po pár minutách vyšla s narozeninovým dortem. Nesla ho spolu s mou manželkou a dětmi. Všichni zpívali narozeninovou písničku.

...seděl jsem na gauči...
...a na sobě jsem měl jen ponožky...